1. Úvod, Rokycanská píseň Jana Lodla Tisk
Z Rokycan i odjinud - Kapitoly
Pondělí, 15 Srpen 2011 09:03

obr. – současný městský znak Rokycan

Znak-Rokycany

Rokycanská píseň
Jan Lodl, 1844

Kde domov můj, má otčina?
Kde Klabava ku Mži spěje,
Žďár své věčné žalmy pěje,
Vršíček nad městem bdí,
U Trojice otci spí:
v údolí tom milém českém
otčina má, domov můj.

Kde domov můj, má otčina?
Kde za zlato, české voje,
zradil císař Bořivoje,
prodal knížecí stolec
zrádný úskočný Němec
v Rokycanech, sídle českém
otčina má, domov můj.

Kde domov můj, má otčina?
Jana, jenž svým mocným slovem
usmířil Pražany s Táborem,
Jiřímu trůn vydobyl,
sebe berlou ozdobil,
Rokycany, rodné město
otčina má, domov můj.

Kde domov můj, má otčina?
Tam, kde Černý kříž své rámě
zdvihá nad mohyly Stráně,
jejížto lůno šeré,
vojíny chová staré,
nad mohylou tou pověstnou
otčina má, domov můj.

Kde domov můj, má otčina?
Kde byl domov předků slavných,
Čechů poctivých a statných,
o vnuky starostlivých,
mír a svornost milovných,
v Rokycanech městě českém,
budiž vždycky domov můj.


Janu Lodlovi se v básni podařilo nejen vyznat se z lásky k městu, ale také poeticky vystihnout události, jež se odehrály v jeho minulosti. Pojďme si je společně připomenout, byť ne již tak lyrickým způsobem. Mnohdy si možná ani neuvědomujeme, jak k nám řada věcí z dávné historie může promlouvat i dnes. V první řadě je to výhodná poloha města na cestě spojující Prahu s Plzní, z níž těží město a jeho obyvatelé stále, a která v minulosti umožňovala především trvalý rozvoj, výměnu zboží a informací. S lidmi žijícími zde před devíti sty lety nás spojuje stejné označení našeho domova – Rokycan. Od 15. století snad téměř každý Čech zaslechl alespoň někdy jméno zdejšího slavného rodáka Jana z Rokycan, díky němuž si vzpomněl na město na západě Čech. Již v 16. století získalo město svůj znak ve stejné podobě, kterou používáme dodnes. Ačkoliv je 17. století obecně pokládáno spíše za dobu válečnou, pro Rokycany znamenalo vznik a rozvoj železářské výroby, která určovala vývoj města prakticky až do konce 20. století. A tak bychom mohli pokračovat dál…